Vozičkári hovoria, že chodia. Nedivte sa tomu. Vraví DJka Sheala.

Moja cesta s Hanou sa preťala na sociálnej sieti, kedy sa jej posty od rôznych DJov poprepletané s problematikou hendikepovaných (a v neposlednom rade jej zdravé názory) vkusne zhodovali s tým, čo si o týchto témach osobne myslím a čo sa mi páči. Začali sme sa registrovať, dopĺňať, a tak sme sa o sebe začali dozvedať viac. Zistili sme, že na Slovensku a v Čechách riešime rovnakú a večnú hendikep tému a nikdy nie je dosť o nej otvorene hovoriť a upozorňovať nielen “zdravých”, ale i motivovať hendikepovaných. V kombinácií s hudbou a djingom je toto pre mňa zaujímavá kombinácia a tak som sa rozhodol, že vám túto energickú a milú DJku predstavím. Nech sa páči: Hana Grygarová – Sheala. 

 
774817_4131438211919_1706621251_o

 

Ako si sa dopracovala k tomu, že Ťa ľudia spoznávajú ako DJku, ktorá síce so zdravotnými problémami, ale o to viac energicky pôsobí i na “hendikep” scéne.

Myslím že mnoho je dáno tím, že jsem se narodila za doby socialismu. Za doby socialismu pro postižené nebylo ve nivelizované společnosti místo. Jak to vypadalo? Většina postižených byla v ústavech. A nemluvíme o současný Jedličkárně, kde lidi s kvadruspastickou DMO hrají florbal a pijí pivo brčkem. Mluvím o takovým místě, kde je denní program koukat do zdi. V důsledku toho, pokud se řekne postižený člověk, tak zdravým naskočí takový koncept nesamostatného chudáčka, co se ani sám nenají, přestože na to fyzicky má.Takový lidi existujou. I dneska. Nemusí být ani z ústavu, stačí pokud jim rodiče nic nedovolí, aby se jim něco nestalo. Ti lidi nejsou mentálně retardovaní, jsou jen příšerně deprivovaní. Citově, smyslově. Já sem ústavu unikla, ale “platila” jsem za to jinak.

Jeden můj oblíbenej režisér řekl, že střední škola je peklo. Pro postiženou za socíku není peklo jen střední škola, ale začíná to ve školce, základce, protože za socialismu věci jako šikana v pravém slova smyslu neexistují. Nastěstí nežiju v systému, kde by neexistovali psychoterapeuti. Bez pomoci se z toho vyhrabat nedá, a ještě dneska mám jednak noční můry, jednak v určitejch sociálních situacích panikařím.

Co se týče muziky, je to, zcela na rovinu, cesta jak se dostat ze sociální izolace. A taky jak získat jinou roli než tu ústavně pacienstkou. Zatímco člověka co kouká do zdi v ústavu potkáte, holku co poslouchá Jima Morrisona ne. (Já sem si to tenkrát myslela. Jednak je to teď opravdu jiný a druhak jsem holt fakt byla úplně sociálně mimo. Bavím se o věku kdy je mi 16 a fakt mě užírá, že se mí spolužáci se mnou nejen nebavěj).

Jo, aby bylo jasno, já sem začla na rockový muzice. Na jednu stranu mě malinko mrzí, že jsem nezažila rave party v roce 1995, na druhou stranu, z mejch rockovejch přátel u toho všichni zůstali. A nelituju, elektronika mi umožnila zůstat mladá. Mimochodem, za svý DJ kariéry jsem potkala lidi co to mají podobný. A hrajou/hráli fakt dobře.

 

Čo ťa najviac irituje a čo motivuje na ľuďoch s postihnutím?

Já jsem prostě měla představu, že když se sejdou český postižení, tak začnou chudáčkovat. Že nic nemůžou, každej jim ubližuje a ponižuje je. Taková postižená egohoňka. Nic neděláš, bereš důchod, nechodíš ven, nikoho nezajímáš.

Moje zkušenost byla jiná. V tý době sem pracovala v personální agentuře, měla jsem už zkušenost za gramcema v klubu Perpetuum a přátele. Akorát, nikdy jsem si nedokázala tak nějak připustit že jsem postižená. Prostě sem hrála hrdinku, neboť v mý hlavě žádnej koncept aktivních postiženejch prostě nebyl. A to byl rok 2007! Dělala sem že sem líná a pako. Nebo jsem se vyhýbala situacím kde “by to mohlo bejt vidět”. To sem ještě nevěděla, že nejsem líná holka s minimálním postižením po DMO, ale že ta diagnóza byla blbě, a že mám progresivní nemoc. (Ne jako progressive trance, ale skoro :D)

Stydím se. Ten zlom začal, když sem šla pracovat právě do personální agentury v Praze, a s tím že v Praze se nedá vyhnout tomu, abych jela tramvají se schodama (normálně se říká “normální tramvaj”, akorát já říkám – “ta se schodama”). Musela jsem připustit, že mě lidi uviděj, jak se do ní soukám. A co na to ti lidi řeknou?

Nakonec jsem dospěla k názoru, že je to jejich problém, ne můj. Dělám v náboru lidí na IT pozice, což chce občas dělat lidem drobné frustrace, takže snesou i moje lezení do tramvaje.

Ale pořád jsem cejtila že jsem na to sama, a že přece nemůžu bejt jediná kdo řeší podobný problémy. Za doby, kdy jsem si sama pokoušela srovnat v hlavě, a přetočit kolečka, že být postižená neznamená bejt jen pacient co dodržuje léčebný režim, nebo nejošklivější holka ve třídě, a že se můžu ke svýmu postižení přiznat, tak jsem objevila, že líp se mi tyhle věci zpracovávaj v angličtině, že v češtině je to moc živý a moc to bolí. Takže jsem začla hledat lidi, co mě zapadali do škatulek a našla je na Britským serveru Ouch. Zjistila jsem, že dokonce můj koncept má jméno a to: “sekundární handicap”.

Poté co jsem 4 roky řešila sama sebe v angličtině, tak jsem navázala konečně slušnej kontakt s českýma postiženýma. Mluvila sem s paraolympionikem, mám kámošku na NRZP, kámoše v Brně. Lidi který sou …normální? Se kterejma se dá bavit prostě normálně. Chápeš, před deseti rokama bych tomu sama nevěřila. Napřed sem si musela rozpustit mnoho vlastních bariér. Ještě pořád nějaký mám. Momentálně nevěřím tomu, že budu schopná na elektrickým vozejku jezdit stopem. Je to jen vozejk proboha! (Jo ale taky pěkně velkej a neskladnej). Nicméně, zahraniční internetový komunity jako Ouch, a Gimpgirl byly první místa kde jsem potkala postižený co fungovali jako já.

 

Čo ťa irituje?

Co mě irituje? Iritují mě postižení, co přijali za své, že jsou líní, že je to jejich chyba že se s nima nikdo nebaví. V podstatě mě irituje moje mladší já. A je mi jasný že ty lidi nemají zdroje který mám já. Ono se to řeší když mám tátu co mě má fakt rád a podporuje mě, nežiju v nějaký úplný chudobě a navíc strašně rychle čtu. Pokud mě chybí nějaký informace, je to tím, že jsem psychicky zaseklá, ne proto, že se k tomu nemám jak dostat. Navíc jsem na psychologii, pokud se mohu vytahovat. Sice sem kvůli stresu vylítla. Dvakrát. Ale znamená to, že jsem třikrát udělala ty nejtěžší příjímačky v republice. Jo, takže vlastně se nechci zlobit na lidi, co sou postižení a koukají do zdi. Protože jim nikdo neřekl o tom, co s nima dělá sociální, smyslová a citová deprivace, že díky tomu vznikne ten nesamostatnej jedinec, a že na tuhle nesamostatnost zdraví reagujou právě dost hnusně. A už vůbec to nikdo neřekl těm pečujícím, že ty svý potomčata nebo klienty právě dostanou do toho, proti čemu je chtěli chránit: posměchu. Lidi se smějou víc tomu sekundárnímu handicapu, ne tomu že blbě lezem do schodů.

 

Chcela by si teda niečo zmeniť?

Po určitý době jsem zjistila že už nic změnit nechci, viz vejš. Respektive, ráda bych, aby se v český republice založila obdoba některý z těch komunit, o kterých jsem mluvila. Komunita lidí, kteří nepředstírají že jsou líní a zdraví (jako já dřív), nebo nekoukají do zdi. Takže cíleně vyhledávám lidi s handicapem a hledám ty, se kterýma se dokážu protnout. Ráda bych tak nějak dala najevo, že já nekastuju lidi na víc a míň postižený, no daří se mi najít lidi co to mají hozený stejně. A podařilo se mi vytvořit takovou malinkatou komunitu na Facebooku, kde máme asi 50 lidí a jede tam diskuze.

 

Zaujímavé. Ako sa volá a aké máš s ňou plány?

Ráda bych udržela komunitu Rozpouštíme bariéry na facebooku, plus můj blog. Protože obojí může být zajímavý nejen jako prováděcí studie pro takový větší projekt co mám v šuplíku.

 

Projekt HANDICAP.sk, ktorý je na Slovensku, postupne prešiel premenou až na konečnú podobu akejsi flash-news stránky – o téme hendikep. Diskusné fórum ktoré tu bolo doteraz päť rokov, totiž postupne začalo upadať pre nezáujem a množstvo balastu od diskutujúcich. O to viac je prekvapujúce, že u vás v Čechách práveže podobný projekt - BEZBAR.cz začína, ktorý bude postavený práve na diskusii, borení mýtov a tvorení priateľstiev. Pri zrode stojíš i Ty. Nebojíš sa, že skončí ako ten náš – Slovenský?

Bojím a moc. Takže na to jdu z druhé strany, využívám existující možnosti, což je skupina na facebooku, s tím, že napřed vznikne komunita a pak teprv se bude řešit technologie a redakce.

 

V čom je tento projekt jedinečný?

Že to řídí holka s handicapem, že budou psát redakční články lidé s handicapem, a tím pádem nastavovat agendu. Někteří novináří mají ještě pořád zastaralé koncepty ohledně postižení.

 

Ako to teda bude vyzerať v praxi?

Občas si přečtu článek: Slečna byla učitelka, po úrazu je paralyzovaná od pasu dolů, přesto se nevzdala a učí. Ono to není o “vzdaní se”. Pokud by ta slečna učila na škole, která by nebyla adaptovaná na její handicap, tak by tam učit nemohla. Ale bezbariérový školy jsou. Akorát když to tam nenapíšete, nabývá čtenář dojmu, že postižení zvládnou zcela všechno, a nevidí skutečnost, že problém není naše lenost, ale neochota nebo naopak ochota dodržet vyhlášku o bezbariérovém užívání staveb, plus koncepty o tom, co postižený může a nemůže dělat.

Takže, v čem je to jedinečný? Postiženej novinář to takhle nenapíše! Použije naše termíny, popíše realisticky překážky co musela slečna překonat. Třeba škola bezbariérová nebyla, ale učitelka dokázala získat peníze z dotací a darů na úpravy, což zahrnuje spoustu byrokracie a nervů. To je pro nás handicapované zajímavější příběh. A nevěřím prostě tomu, že by to byla nuda pro zdravé, prostě boj s byrokracií známe všichni.

 

V akom štádiu je teraz bezbar.cz?

Já jsem mizerná projektová managerka, takže ti to nepopíšu těmi správnými slovy. Nicméně, mám otestováno, že v pohodě zvládnu odmoderovat diskuzi (zatím s cca 50 lidma). Živejma postiženejma, ne testovacími uživateli. Mám napsanou technickou specifikaci. Mám koupenou doménu, zaplacený hosting do konce roku 2013. Jednám s autorem webu klubu Perpetuum, že se pustí do technologickýho řešení. (On je to můj dlouholetej kámoš, a dělat web umí.)

 

Ak by vám chceli ľudia pomôcť, ako môžu?

Chybí mi někdo, kdo by dokázal vést redakci, dělat redakční porady a podobně. Momentálně ale sama nevím co všechno, myslím si ale, že mám všechno co potřebuju. Hodí se mi kontakty. Kontakty na novináře, co je postižení fakt zajímají. Kontakty na lidi co umí fundraising, sociální sítě a public relations. Protože postižení mají hlavně hodně špatný public relations, proto je postižení pořád ještě minus. Kdo chce, ať mi napíše na [email protected] mail, nebo mi pošlete zprávu na FB. https://www.facebook.com/dj.sheala

 

Chcela by si niečo ľuďom s hendikepom odkázať?

Těm co pochybujou, jestli můžou: Máte právo poslouchat muziku, jakou chcete, oblíkat se jak chcete, pracovat kde chcete. Jo, bohužel ze socialismu nám zůstal systém, kterej vám vytváří sekundární handicap, kterej vás izoluje. Občas je dobrej nápad, lidi co to s náma myslej dobře – neposlouchat. A to včetně rodičů!

Paradoxně nejvíc samostatný jsou teď lidi z Jedle, to sou ti puboši co skoro nepohnou rukama, nohama už vůbec, ale pijou pivo brčkem a hrajou hokej na električácích.

Takže drazí, to že se nezvládnete sami obléct, neznamená, že nemůžete pařit na večírku. Anebo řídit firmu. To jak ovládáte svoje tělo, neimplikuje úroveň sociálních dovedností. A paření na večírku. I řízení firmy zahrnuje právě sociální dovednosti. Na sebeobsluhu je PNP, a nestyďte se o něj zabojovat.

A těm “venku”, co paří a podnikají a jezdí k moří a mají mnoho kontaktů: Není potřeba si dokazovat že jste dobří za cenu vlastního zdraví. Ale vlastně, v tenhle moment to s váma myslím dobře já, takže to neposlouchejte.

 

A odkázať tým “zdravým”?

Když už mám tady pozornost mnoha lidí, dovolím si předat takovou základní etiketu pro “zdravý”: Nemluvte postiženým přes hlavu. Tj. pokud má postižený doprovod, mluvte s postiženým, ne s doprovodem. Když mluvíte s neslyšícím, stůjte na světle, nekřičte a nedivte se když se pořád ptají “cože”. Větu opakujte normálním hlasem, přeformulujte nebo tak.

Vozíčkáři říkají že chodí, nedivte se tomu. A nevidomému můžete říct: “Na viděnou”. Neptejte se “a jak se ti to stalo”. A když se zeptáte, nenabízejte léčbu, rehabilitaci, cokoliv. Nejste doktor, ani není zajímavá vaše tetička s hemiparetickou kvadruparézou. Tohle jsou soukromý věci, to platí pro “zdravé”, takže to platí i pro nás. Pokud nabízíte pomoc přes překážku, nechte postiženého, ať vám řekne, jak ho máte chytit / jak škubnout s vozejkem. Prosím, nesahejte na cizí vozejk!

A teď jedna z vlastní zkušenosti: Pozor na hromadné zírání. Tedy zaseknutí se nad postiženým co dělá něco neobvyklého. Třeba já když lezu srandovně z autobusu Student agency, tak se nedivte, že pak budu zírat na vás. Nekteří našinci jsou díky téhle vaší neúměrné pozornosti plaší.

Uvědomuju si že je to lidská reakce, koukat na něco neobvyklého, ale jen tedy upozorním, že každej člověk pod upřeným pohledem znervózní a začně dělat chyby. A nebylo by to až tak tragický, kdyby ty chyby neznamenaly zvýšený riziko toho že spadnu, jinak bych to tak šíleně neměla potřebu řešit.

Každopádně, pokud se pustíte do toho, že se budete snažit dodržet etiketu, tak nebudete muset už nikdy dát ani cent, nebo korunu na charitu. Čestný pionýrský. Protože nebude zapotřebí vynakládat peníze na sociální rehabilitaci, tedy řešení problémů s tím, že se postižení bojí “zdravejch”.

V ideálním světě by byly komunity na místní úrovni namíchané, “zdraví” s postiženýma. Je to jen vozejk. Nebo berle, nebo křivý nohy, nebo chození pomalu. Tohle asi bude moment, kdy přestanu postižené tolik řešit, protože to nebude zapotřebí.

 

V sociálnej oblasti sa veru dobre vyznáš. Aké je vlastne tvoje oficiálne povolanie?

Já teďka na plnej úvazek studuju. Respektive do dubna jsem dělala 4 hodiny denně na Bezbaru pro O.S, Prodeep, a 4 hodin denně se snadno vyloupla práce 8 denně plus bejt online k dispozici když mám horečku 38°, tedy v momentě kdy nedokážu ani kouknout na obrazovku. Takže si dovoluju luxus jen studovat, i na mý starý dystrofický kolena. Ale mám za sebou práci jako IT testerka, IT recruiter. Umím překládat, ale z dlouhýho psaní mě bolí prsty, takže touhle cestou se ubírat nechci. Chci dostudovat a věnovat se psychoterapii. Tohle zvládnu i s bolavejma prstama, a najmu si nekoho na přepis poznámek a administrativu. Jo a v zimě zkusím něco jednoduchýho, jako třeba práci v call centru.

 

Ostáva ti čas i na hobby?

DJing je moje hobby, ale stíhám občas i jiný věci. Jsem geekgirl. Hraju Baldurs Gate a Shadowrun, miluju cyberpunk. Skládám muziku a dělám občas PR a překlady pro neziskový projekty.

 

Už prejdeme k DJingu. Máš priateľa? ;)

Člověče, jak souvisí DJing s tím jestli mám přítele? Ale jo, jsem zadaná. ;)

 

IMG_0159

 

Akú hudbu hráš a akú počúvaš?

Na DJingu je strašný, že na jednu radioshow se musím probrat 999 hroznýma věcma abych našla jednu krásnou. Kde jsou ty doby, když sem si odnesla z vinylshopu půlku věcí, co sem si poslechla. Ale nechci zamrznout v roce 2007, když jsem měla na dlouhou dobu přetržku (nějakou dobu jsem neměla klubový hraní) a moc moc mi to hraní chybělo.

Takže, hraju tech trance, až do hard dance, protože jsem začínala na progressivu, tak pořád ty sklony mám, a můj progressive je spíš styl Mistiquemusic a Tomáš Haverlík, ne vrzing co hraje Hardwell a Avicii. No a psytrance je moje velká láska, takže ho tam míchám taky. Výsledek je tucka, ale je to melodický, a jsem schopná zkazit i ortodoxní metalisty na Marka Normana.

 

Na čom hráš?

Asi sem jedna z mála trance DJek co hraje z gramců. Takže 2 Technicsy MKII, to sou ty, kde se zasekne pitch na 0. Potom abych nemusela tahat 50 kilo desek, tak používám digital vinyl systém Serato. Mám všechny výhody vinylu, ale táhnu s sebou jen notebook, Serato, a dva control vinyly.

 

Kde Ťa môžeme vidieť? Pardon, počuť?

13.9 v Perpetuu. Ještě mám rozjednaný další termíny. Ta akce v Perpetuu bude právě hypnoticky deep progressive a je potvrzený Tomáš Haverlík a Kay-D (Mistiquemusic)

 

001

 

IMG_0160

 

Ako Tvoj hendikep vníma DJský, hudobný, tanečný svet?

Nevím :D mám podezření že za doby mýho hraní v Perpetu byl majitel přesvědčenej, že sem prostě divná. Další podezření, v Brně jsem divnější. Asi je to tím, že je to moje rodný město, tak jsem nervozní, a v momentě když znervozním, tak vypadám směšnější. Jenže zas tu mám lidi jako je Perpeťáckej vyhazovač, kterej mi pomáhá přes práh. A poznám když někdo pomáhá a není povýšenej, bere mě. (Jde to poznat, je to o řeči těla a o tom že ten člověk netvrdí že ví jak, jsou vzácný lidi… jako jeden kámoš… co ví. Ale většina lidí neví a dělá že ví.)

Ale největší ťafku do svejch předsudků jsem dostala když se mě majitel Alienu v podstatě omlouval, že nemá bezbariérovej vchod. V tenhle moment nemá smysl řešit že mě lidi neberou, a že by to mohla bejt případně moje chyba.

Jinak čím lepší DJ, nebo úroveň člověka, tím je to míň minus, asi tak.

 

Čo by sa malo zlepšiť, aby sa Ti hralo lepšie?

No, přístupnost stage. Prostě fakt po praktikáblech nevylezu. Potřebuju, aby tam byly schody se zábradlím. Nemusí to splňovat vyhlášku o bezbariérovém užívání staveb. Ale asi si nikdy nezahraju na mainstage na Flédě, a taky mě to užírá. Hodil by se mi na pomoc sportovní terapeut, nebo trenér, co umí práci s lidma s handicapem.

 

Teraz si možno niekto “na vozíku” povie, že i on by chcel byť DJ ako Ty, čo mu poradíš?

Ať nehraje trance a nehraje z gramců. Obojí je už překonaný. :D

Ne vážně, ať mi třeba napíše. Poradím mu, kde začít, s jakou technikou. Je mi jasný že se ten člověk může bát, že nebude přijatej, tak nemá smysl, aby ho brzdilo to, že si neumí pořídit vybavení a rozhodnout se, jakým směrem se ubírat. Jestli chce se učit beatmatching nebo ne. Tedy synchronizaci beatů. Je to dlouhý a náročný proces, a dnešní CD playery a konzole vám srovnají beaty za vás. Jestli chce dělat produkci nebo ne. Dneska je DJ mnoho lidí, takže ti talentovaní produkují. Méně schopní najímají lidi co skládají hudbu za ně. Vybrat si, jestli chce spíš hrát rádiovky pro masy, Hardwella a Aviciiho, nebo vychytané kousky pro okruh lidí co miluje zrovna ten jeho neoprogressivetechdubstep.

Co se týče přijetí, to je boj na kterej sme sami. Napřed je třeba vybřednout z tý deprivace, naučit se chodit mezi lidi tak nějak sám / sama za sebe. Ne za nálepku. DJ je nálepka, postižený je nálepka. Chodila jsem na akce od roku 1998 a od 1992 na rockový koncerty, nešla jsem rovnou po nejvyšší metě. Akorát možná zase řeším nějaký svý předsudky že. Nemusí být každej postiženej takový sociální trdlo jako sem byla já.

A třeba bude tak hustej, že zařídí že stage na Flédě bude přístupná i pro kvadruplegiky DJe, tedy splňovat vyhlášku o bezbariérovém užívání staveb.

 

Jedna skladba ktorá ma silný message:

Může bejt rocková? The Doors – Break on Through to the other side. Jen ten název.

 
 


 

Digital Butterflies by Sheala on Mixcloud

 
profil

Ďakujem za rozhovor.

 

Linky: soundcloud.comfacebook.comdjsheala.blogspot.skbezbar.czblog.sme.sk

CZ jazyková korektúra: Hana Fučíková

Foto: archív DJ Sheala